background

Třicátá čtvrtá jízda – Československý ponyexpress

Ponyexpress jsem prvně jel jako greenhorn v roce 2009. Mým jezdcem byla tenkrát Jana Holubová. Od té doby jezdím stále trasu Putimov – Kámen buď jedním nebo druhým směrem, podle toho, zda se jede ze Slovenska do Německa a nebo opačně. Tenkrát jsme trasu cca 23 km jeli za hodinu 35 minut. Podívejme se i na trasu ve směru z Putimova do Kamene tak, jak jsme ji jeli letos. Původně cesta začínala na místě předávky pošty v Putimově u kravína. Je to místo velmi nevábné, jak je vidět z přiložené fotografie.

 

 

Po nezbytném „odbavení“ předákem větve a přísahou na bibli jsem vyrazili na mně zcela neznámou cestu.

 

Ta nás vedla po polích a loukách dolů z kopce do Pelhřimova. Jana to rovnou nasmažila cvalem, až jsme vlétli do vysychajícího bahna močálu. Po vyhrabání se jsme pokračovali do Pelhřimova a přes něj ulicemi a křižovatkami řízenými i neřízenými nahoru k obchodním centrům. Tady nás to vedlo parkem. Jana hodně pospíchala a tak jsme někdy dost riskantně cválali městskou zelení vedle cestiček mezi maminkami s kočárky. V té době jsem to nějak nechápal a později jsem pochopil, že máme limit na cestu hodinu a čtyřicet pět minut, do kterého se musíme vejít, abychom  takzvaně „splnili“. Ten limit ale měli i všechny ostatní úseky bez ohledu na délku či složitost toho kterého úseku. Za obchodními centry bylo v kopci pole hluboko zorané a tak jsem museli jít krokem. Na vrcholu stoupání byla úzká stezka ke Starému Pelhřimovu a tam jsme opět mohli cválat.

Přes Starý Pelhřimov jsem ale museli po hlavní silnici z Pelhřimova na Tábor. Je hodně frekventovaná, je tam jen úzký chodník a tak kolem vás jedou v těsné blízkosti automobily a kamiony. Tedy nic moc dobrý pocit. Ale ani mimo vesnice to není lepší.

Překvapivě se s tím koně popasovali dobře. Poly  to poznala poprvé a já vlastně také.

Za Starým Pelhřimovem jsme mohli sjet na pole a louky kolem hlavní silnice a tak se docela dobře cválalo. Silnice tenkrát neměla žádná svodidla a mohli jsme si vybírat pravou či levou stranu podle ní. Překážkou byla jen pole s kukuřicí a bramborové pole, ve kterém se nedá cválat, protože koně se nevejdou mezi řádky. Zbývalo jen klusat. Na cestě jsou také tři omezení, kdy se přechází a kluše po vozovce buď v lese a nebo na dvou místech po přechodech po mostech nad potoky. Tam je silnice točitá a je tam plná čára a auta i kamiony se moc nesnaží nás respektovat a uhnout. Je to opravdu adrenalin. Také se dvakrát musí lesem a tak to je jen o kroku. Tam si koně trochu odpočinou. Cesta ubíhala a při sjezdu z kopce před Zlátenkou se v dáli již objevila silueta hradu Kámen a my jsme si trochu oddechli. V Kameni to Jana na místo předávky nacválala a tak příjezd byl hlučný a impozantní.

 

 

Další rok jsem to jeli v noci a to byl teprve adrenalin. Mně se Poly před jízdou ve stájích vyválela v kopřivách a měla na zádech boláky. Půjčil jsem si tedy kladrubskou kobylu a vlastně jsem na ni prvně vlezl až při jízdě poňáku. Problém nastal už při uždění, kdy mi nechtěla dát hlavu a jak rostla nervozita, tak se zhoršovala i její povolnost přijmout uzdečku. Nakonec se to přece jen podařilo a tak jsem vyrazili do noci. Dalším jejím problémem bylo, že nebyla westernově přiježděná a neuměla jet na přiloženou otěž a nechat se vést jednou rukou. Přes den to nevadí, ale v noci máte v jedné ruce otěže a v druhé baterku. Trvalo asi pět kilometrů, než pochopila, co znamená otěž na krku a odlišná pobídka holení. Ale nakonec jsme i tuto jízdu absolvovali za hodinu třicet, tady vlastně rychleji než ve dne před rokem.

Třetí moje jízda byl opravdu horor. Jana byla těhotná a já jel prvně jako jezdec. Musel jsem ale jet sám. Neměl jsem greenhorna ani dalšího jezdce. Nedalo se nic dělat. Zhruba pět kilometrů za Pelhřimovem při přechodu z louky na silnici Poly najednou uklouzla a začala kulhat. Tak jsem musel řešit, co udělat. V první řadě jsem slezl a kobylu prohlédl. Nic na ní ale vidět nebylo. Znovu jsem nasedl, ale nešlo to. Kulhala i v kroku. Znovu jsem tedy sesedl a vedl ji za uzdu tak rychle, jak byla schopna jít. První pravidlo ponyexpressu je doručit poštu, nezničit koně a nezničit sebe. Tak jsem prostě šli 15 km. Bylo vedro na padnutí a dělalo se mi mdlo, ale nezbylo než jít a jít. Za Zlátenkou se ale Poly nějak ulevilo a strčila do mě nosem. Asi viděla, že jsem na infarkt. Tak jsem na ní zkusil nasednout a překvapivě se sama rozklusala. Prostě to je paní kůň. Tak jsme dorazili do Kamene, sice se zpožděním, ale s poštou a celí. Co jí bylo, to jsem nikdy neobjevil. Možná nějaká křeč. Další roky jsem jezdil s Veronikou Waldmanovou.

Před třemi roky jsme dostal nového greenhorna. Byla to Olča Raisová, majitelka stáje, kde nyní jsem se svými koňmi. Ta jela prvně a jela na Maxovi. Je to silný a dost obézní began. Tahle její první jízda se nám moc povedla a Max jel jako dráha.  Další rok jsem ale vypadli, protože olčin malý syn Vašíček nás všechny stačil nakazit nějakou virózou. Měli jsem horečky přes 39 a tak jsme se museli omluvit. Vypadli jsem ale i loni z nějakých nepochopitelných organizačních důvodů, které nechci rozebírat. Skoro se to stalo i letos a tak nám na letošní jízdě hodně záleželo.

Před jízdou tak nejdéle týden je třeba prohlédnout a projít celou trasu a přesvědčit se, zda nás na ní nečekají nějaká nepříjemná překvapení. No a letos čekala. Po těch dvou letech výpadku byla velká část silnice opravená a byla na ní navíc svodidla, takže se nedalo z asfaltu uhnout a na mnoha místech se ani nedalo přejít na druhou stranu na jinou zemědělskou kulturu. Kolem silnice byla na pěti místech kukuřice a na třech řepka a zbytek byl skoro na celé trase podmítnutý. Tedy žádný šlágr. V tom se rychle jet nedá, pokud člověk nechce zničit koně. Nezbylo tedy než vzít mapu a hledat novou trasu mimo tu hlavní nejrychlejší. Problém je ale v tom, že dopředu nevíte, co se za týden na trase stane. Rozhodli jsem se, že pojedeme podle drátů vysokého napětí. To vypadalo na nejkratší trasu a jen jeme doufali, že tam nebude řepka nebo kukuřice a že dráty nás budou navigovat. Museli jsem ale jinudy vyjet z Pelhřimova. Do něj jsme se dostali po známé cestě, ale v Pelhřimově jsme se ztratili a najeli minimálně 3 km navíc a maximálně klusem či krokem. Hned za Pelhřimovem ale bylo mnohahektarové pole a museli jsem je obcházet a tak jsme ztratili i tam. Nezbylo, než se vrátit k hlavní silnici a hledat v jejím širším okolí sjízdný terén. Ten se na jedné či druhé straně najít dal, ale zasvodidlovaná silnice byla překážkou. Navíc v mezerách mezi svodidly se nedalo přejít hned na druhou stranu a bylo třeba jít chvíli po vozovce. Opravená silnice ale vybízí řidiče k rychlé jízdě a ti se kolem vás ženou 90 až 120 km za hodinu. Přejít je proto dost riskantní. To se potvrdilo i před Kamenem, kde se buduje obchvat a museli jsem dost dlouho čekat, než se mezi auty z obou směrů udělala mezera na přejití a to jsem ještě musel dost gestikulovat, než se jeden řidič uvolil zpomalit a nechal nás přejít.

Proč to tak rozvláčně píšu? Prostě už to není stejné jako před 34 lety, kdy ponyexpress začínal. Je třeba přehodnotit jak délku jednotlivých úseků, tak i jejich trasy a potřebný čas na jejich projetí. Je nemyslitelné, aby na 18 km byl stejný časový limit jako na 25 km. Bylo by možná vhodné uvažovat o možnosti některou z dlouhých tras rozdělit na dvě a včlenit do ní další předávku a celou větev odklonit od takových komunikací, jako je například silnice Putimov – Kámen přes Pelhřimov.

Přece ale letos bylo něco jinak a bylo to pozitivní. Minulých 33 let se předávala pošta na ploše u kravína na kraji Putimova. Na obrázcích je vidět, že to bylo místo nevábné. To platí zvláště v případě, že předchozí úseky mají časový skluz a musíte tam čekat na betoně. Letos jsem si všiml, že uprostřed Putimova je parčík s krásným obrovským dubem a přes ulici je hospůdka a místní úřad. Zašel jsem tam zazvonit, ale nikdo tam nebyl, leč měli tam číslo na pana starostu. Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli by jim nevadilo, že předávka by byla u parčíku. Ochotně souhlasil. Domluvili jsme, že bychom přijeli dříve a o ponyexpressu místním občanům něco řekli. Pak jsem zavolal Jardu Maršíčka, který jel úsek před námi a zeptal jsem se ho, jestli jet těch 483 metrů dále by mu nedělalo problém. I ten souhlasil a tak jsem o tom informoval předáka větve a ten také souhlasil.

Měli jsem jet podle rozpisu v sobotu ve 4:15 a tak jsme dorazili už  v pátek kolem 20 hodin. Pod dubem čekali místní a hned se nás ujali. Chlapi pomohli postavit a zapáskovat ohradu pro koně, ženský přinesli kafíčko a buchtu a pan starosta nějaký to pivo. Všichni se divili, že se přes Putimov jede už po 34 a že ty předchozí jízdy nezaznamenali a nikdo jim to neřekl. Pak se povídalo o ponyexpressu, co to vlastně je, jak se to jede a pak i o koních a vůbec o životě. Moc milé setkání. Přišlo asi 12 až 15 lidí. Koně se uklidnili a tak jsme ještě zašli do místní hospůdky na prostějovský ležák.

Olča píše pohled v Putimovské hospůdce

Olča píše pohled v Putimovské hospůdce.

Putimov má příjemnou hospůdku a skvělý pivo.

 

Pod dubem i v hospodě jsme prodali nějaké pohlednice ponyexpressu. Místní je hned napsali a my je ráno předali největšímu pošťákovi, který je orazítkoval jedinečným razítkem.

Adresy byly nejen do Česka ale i do světa. Po hospůdce jsme ulehli pod dub ke spravedlivému spánku pod širákem a vzbudil nás až předák ráno ve 4 hodiny.

 

Už nám vezou poštu.

Tu jsme naložili a vyrazili na Kámen.

Před Zlátenkou. Kámen už byl v dohledu.

Poly cestu zná, je to stará mazačka.

Celkově bylo dost velké zpoždění a tak jsem vyjeli až někdy kolem půl sedmé. Já měl vymyšlenou trasu jinudy, než v předchozích letech, ale jak to bylo jsem už napsal výše.

Na Kámen jsme ale dorazili v pořádku i když se spožděním.

S občany Putimova jsme se domluvili, že příští 35 jízdu setkání zopakujeme a pojmeme ji trochu šířeji. Možná i s promítáním amatérských historických filmů o Československém ponyexpressu. Jezdíme to přece pro lidi, ne jen pro sebe.

 

 

This entry was posted in Články, Lidé, Zvířata. Bookmark the permalink.

Napsat komentář