Zákonitost vztahu kožního odporu aktivních akupunkturních bodů a proudu, těmito body produkovaným.

Tomáš Sychra, Ing. , IKEM Praha

Součástí tradiční medicíny je akupunktura. Podstatou akupunktury je vpichování tenkých jehel do tak zvaných akupunkturních bodů. Podle tradičních představ, vycházejících z taoistické filosofie, je těmito vpichy ovládána distribuce životní síly čchi, kolující v hypotetických drahách. Jednotlivé dráhy jsou pojmenovány názvy orgánů, jako například  dráha žlučníku, jater, sleziny, srdce a pod. Anatomické názvy ovšem není možno přesně přiřazovat k funkčním vlastnostem podle našich znalostí. Jedná se spíše o systémové než anatomické korelace. Drah je celkem 14 a z nich jsou dvě nepárové a ostatní párové. Distribuce životní síly čchi zajišťuje rovnováhu dvou základních životních principů Jin a Jang. Při poruše této rovnováhy vzniká nemoc. Náplně jednotlivých drah se podle tradičních praktik ověřují pulsovou diagnostikou.

S příchodem akupunktury do Evropy někdy v 17. století jsou hledány jiné způsoby vysvětlení  než poskytuje  taoismus. Aktivní body jsou podrobeny koncem 19. a začátkem 20. století anatomickým studiím a později i studiím fyzikálním. První pokusy prováděli Dr. Sarlandier a Dr. De La Fuye. Anatomické studie nepřinesly žádné nové poznatky do objasnění mechanizmů působení akupunktury, neboť v aktivních bodech nebyl nalezen žádný specifický receptor ani jiné seskupení dosud známých nervových zakončení. Přesto byla přijata teorie reflexního působení akupunktury. Fyzikální studie naopak popsaly snížení kožního odporu aktivních bodů a jeho závislost na zdravotním stavu měřeného nemocného. Sumárně lze říci, že aktivní bod má zvětšenou tepelnou a elektrickou vodivost, což bylo experimentálně potvrzeno. (V této oblasti pracovali například Podšibjakin,  Nyboyet a další.) Na základě sníženého kožního odporu jsou konstruovány nejrůznější detektory aktivních bodů, neboť jeho přesné zasažení je rozhodující pro výsledek léčení.

Na základě tohoto poznatku je založena i Vollova diagnostická a léčebná metoda, zkráceně nazývaná EAV. Voll měří stejnosměrný elektrický odpor v akrálních bodech jednotlivých drah na konečcích prstů rukou a nohou. Podle jeho hodnoty usuzuje na náplň jednotlivých drah silou čchi, kterou nazval životní energií. Elektrostimulačně a s použitím homeopatických přípravků se pak snaží dosáhnout nominálních hodnot kožního odporu. Ačkoliv nám tyto formulace připadají značně exotické a metoda přinejmenším zvláštní, musíme mít na zřeteli, že metoda je uznána WHO.

Schéma Vollova přístroje, který postavil Ing.Werner,  je v Úřadu pro patenty a vynálezy registrováno pod číslem SRN, A 61H /02,2703927.  Metoda je popsána v publikacích R.Voll, M.D., Topographic positions of the measurment points in electroacupuncture, dále v knize Fundamentals of electroacupuncture according to Voll od H. Leonhard, M.D., a konečně v knize F.Werner, M.S., and R.Voll, M.D., Electroacupuncture Primer. Z těchto publikací je patrné, že se jedná o měření stejnosměrného odporu. Použití střídavého měření, například přístrojem Akudiast Metry Blansko, nezískáme srovnatelné výsledky.

Při měření stejnosměrného odporu a.b. narazíme na jeho dvě zvláštnosti. Hodnota odporu změřená proti kladné referenční elektrodě je menší než hodnota proti záporné referenční elektrodě. Toto platí pro měření hrotovou nebo maloplošnou elektrodou s plochou menší než 1 cm². V drtivé většině bývá referenční elektrodou válec výšky 100 mm a průměru 25 mm. Použijeme-li  k měření kožního odporu v místě a.b. elektrodu s plochou nad 2cm², pak zjistíme druhou záhadu a.b., neboť při tomto měření se odpor a.b. neuplatní a navenek se zdá, že a.b. na kůži zmizel. Takto sestaveným měřícím obvodem změříme pouze průměrný odpor kůže daného jedince. Obě tyto vlastnosti zatím nebyly uspokojivě vysvětleny.

Pokusil jsem se zkoumat obě tyto vlastnosti aktivních bodů  (a.b.). Aktivní bod jsem nahradil fiktivním black-boxem a zpětně jsem do této černé skříňky dosadil obvod, který by měl dané vlastnosti. Došel jsem k závěru, že zmíněné vlastnosti bude mít aktivní chemický zdroj proudu. Proud tohoto zdroje, pokud bude mnohem menší než měřící proud ohmmetru, se bude buď přičítat, nebo odčítat od měřícího proudu a jejich rozdíl bude simulovat zdánlivou polovodivost odporu a.b., tak jak ji charakterizují někteří badatelé. (obr.1.)

Za předpokladu umístění biologického zdroje elektrické energie do a.b. lze snadno vysvětlit i zánik bodu nebo lépe řečeno náhlý nárůst odporu a.b. po jeho překrytí velkoplošnou elektrodou. Vlivem galvanického spojení bodu a jeho okolí dojde z rozptylu proudu produkovaného popsaným zdrojem a v obvodu měření se téměř neuplatní. Záleží na velkosti měřící elektrody a velikosti měřícího proudu. Čím bude plocha měřící elektrody větší a počet paralelních odporů tím naroste (obr.2.)

a čím bude větší měřící proud, pak podle Kirchhoffových zákonů se proud elektrického zdroje v a.b. méně uplatní. Tato skutečnost vysvětluje odchylky v hodnotách odporu aktivních bodů, které naměřili různí autoři. Použili různě velké měřící proudy a různě velké měřící elektrody. Proudový zdroj v a.b. není striktně ani zdroj proudu, ani zdroj napětí, ale něco mezi oběma krajními případy. Vnitřní odpor a kapacita zdroje bude závislá na okamžitém zdravotním stavu daného jedince. Myslím tím proudovou kapacitu, která bude korelovat s hodnotami odporu měřeného Vollem. Jako referenční používám Vollovu metodu, neboť je ve světě nejvíce známa a rozpracována.

Střídavá měření nekorespondují s měřeními stejnosměrnými, neboť střídavý proud generovaný přístrojem se při měření superponuje na stejnosměrnou složku danou proudem a.b. a ta při detekci měřícího proudu zanikne.

Na základě těchto předpokladů je proud v obvodu při stejnosměrném měření dán součtem proudu měřicího přístroje I_m a proudu zdroje v aktivním bodě I_ab.

I = I_m + I_ab

Proud I_m  je považován za konstantní a ohmmetrem obvykle měříme napětí na měřeném odporu R_x  vyvolané tímto proudem. Je-li ovšem v našem měřícím obvodu proud dán superpozicí a odpor  R_x se rovná vnitřnímu odporu a.b., pak lze napsat

U = R_ab . (I_m  + I_ab)

Z prací, které publikovali Nyboyet, Podšibjakin, Šalanský, Voll a další víme, že odpor proti záporné elektrodě je větší než proti kladné referenční elektrodě. (Proudy se odečítají, nižší proud vyvolává menší úbytek, odpovídající zdánlivě menšímu odporu). Ze zmíněných publikací víme, že odpor suché pokožky se pohybuje kolem 500 kiloohmů a odpor a.b. je podle různých autorů v rozmezí 45 do 120 kiloohmů proti kladné referenční elektrodě.

Experimentálně jsem ověřil hodnoty odporu odpovídající procentům Vollovy stupnice. Mezi elektrody komerčně vyrobeného Vollova aparátu jsem připojoval uhlíkové odpory řady Tesla TR 213. Takto jsem dostal korelaci mezi procenty, uváděnými Vollem a reálnými hodnotami odporu. (tab.1.)

Tab.1.:

[%] R [kohm]

40 100

50   60

65   32

90   10       

100     0

Důkaz existence zdroje elektrické energie jsem provedl mikroampermetrem. Jelikož není jasné, zda se jedná o zdroj proudu nebo napětí, volil jsem raději  mikroampermetr i za cenu velkého zatížení zdroje, neboť jsem takto nemusel brát v potaz zdroje napětí jako myokard a mozek nebo jiné vnitřní orgány, které indukují na povrchu těla různé akční potenciály. Referenční i měřící elektroda byla vyrobena ze stejného materiálu (mosaz – leštěný povrch), aby byly vyloučeny kontaktní potenciály. Válcová elektroda měla válcový tvar s rozměry  délka 100 mm a průměr 25 mm. Měřící elektrody byla ze stejného materiálu s kulovým hrotem s průměrem 3 mm. Detektorem a.b. jsem nalezl vybraný a.b. a měřil jsem proud mezi válcovou elektrodou drženou v ruce a hrotovou elektrodou přiloženou na aktivní bod. Abych vyloučil vliv případné vlhkosti dlaně, srovnával jsem měření s hodnotami, kdy ref. elektroda byla pružným obinadlem fixována mimo potní zóny těla. Výsledné hodnoty se téměř nelišily. Kladné výchylky přístroje jsem dosáhl při připojení jeho záporné svorky k měřící elektrodě. Změřené hodnoty proudu se pohybovaly u jednotlivých  jedinců mezi 1 a 5 mikroampéry. Přiřazení dané průměrem z měření u souboru 62 osob, mezi odporem měřeným Vollovým aparátem a proudem tekoucím z bodů znázorňuje tab.2.

Tab.2.:

Voll [%] R [kohm] I_ab [uA]

100 0 -  

90               10 5

65 32 3

50 60 1

40   100 <1

Hodnoty jsou značeny jako přibližné, neboť v levé polovině stupnice je podstatně nižší přesnost přístroje (deprézský – 25 uA).

Byly měřeny následující body: S 45, Sp 1, Li 11, Li 4, Si 1, TM 26, B 2.

Při měření byl též zkoumán vliv potních a mazových žláz. Při identifikaci potní nebo mazové žlázy detektorem a.b., jsem měřil proud tekoucí z těchto míst. Přiložení elektrody vyvolalo výkyv přístroje, který ovšem ihned zmizel a ručka se ustálila na nule, zatím co v místě a.b. bylo možné měřit proud tekoucí z bodu nepřetržitě. Nejdelší měření bylo uskutečněno po dobu 20 min. Osciloskopicky jsem ověřoval, zda proud tekoucí z a.b. má pouze stejnosměrný charakter. Při maximálním zesílení osciloskopu nebylo patrné žádné kolísání měřeného proudu nebo superpozice střídavého průběhu. Měřil jsem na odporech 100 kohm, 1M a 10M.

Experimentálně jsem též ověřoval teorii o rozptylu proudu po překrytí akupunkturního bodu velkoplošnou elektrodou. Pro měření jsem použil stejné referenční elektrody, ale měřící elektroda byla kruhového průřezu s výchozím průměrem 3 cm (S = 9,42 cm²). I zde jsem dodržel stejné materiálové složení obou elektrod. V experimentu jsem postupně zmenšoval průměr měřící elektrody a sledoval na mikroampermetru proud v obvodu. Dbal jsem, aby střed elektrody ležel v místě akupunkturního bodu. Výsledky experimentu jsou v tab. 3.

Tab.: 3

průměr [mm] S [cm²] I [uA]

3 9,42 0

2 6,28 0

1 3,14 0

0,8 2,51 0

0,6 1,88 0,5

0,5 1,57 1

0,4 1,26 3

0,3 0,94 3,5

0,2 0,63 3,5

0,1 0,31 3,5

Vidíme, že od průměru elektrody 0,6 mm se začne uplatňovat proud generovaný popsaným zdrojem elektrické energie v aktivním bodě. Přestože zmenšujeme průřez vodiče, roste proud a zmenšuje se odpor. Paralelně řazené odporu, reprezentující okolí aktivního bodu, se přestanou uplatňovat od průměru elektrody cca 0,4 mm.

Z experimentu je patrné , že teorie o existence zdrojem elektrické energie v aktivním bode je správná, tento zdroj je polarizován záporným pólem k povrchu těla a jeho elektrická kapacita odpovídá stavu vnitřních orgánů, jak to nepřímo vyplývá  z Vollovy odporově energetické teorie. Vztah mezi odporem a proudem a.b. lze popsat rovnicí

U = R_ab (1 - β)

U je napětí úměrné odporu změřeného Vollovou metodou

R_ab je vnitřní odpor zdrojem v a.b.

β je poměr měřícího proudu I_m při měření ohmmetrem k proudu produkovaného a.b. I_ab.

Na základě těchto poznatků lze měřením napětí nebo proudu v místě aktivního bodu nahradit odporové měření, neboť vice odpovídá fyziologickým pochodům v živém organizmu. Kapacita a aktivita zdroje elektrické energie v místě a.b. odpovídá stavu živého organizmu podle tradičnmího čínského učení. Dá se předpokládat, že životní síla čchi je totožná s elektrickým polem, které je superpozicí polí molekulárních systémů v těle. Kůže tvoří ekvipotenciální hladinu s reziduálními poruchami, kterými jsou právě aktivní akupunkturní body. Můžeme se domnívat, že stejné zdroje jsou i na sliznicích tělních dutin a zažívacího traktu, neboť i ty jsou povrchem těla. Těmito zdroji je dán napěťový spád  mezi vnitřním prostředím těla, které je díky obsahu velkého množství iontů dobře vodivé, a mezi vnějším prostředím. Každý vyšší  živý organizmus proto tímto mechanizmem vytváří kolem sebe originální elektrické pole.

Proč tomu tak je, se můžeme zatím pouze domnívat. Systém potních žláz zaručuje s dalšími systémy teplotní stabilitu organizmu a nabízí tak konstatntní podmínky pro chemické reakce v těle probíhající. Je docela možné, že jednou z funkcí a.b. je vytvořit potenciální spád vnitřního prostředí proti polím v okolí těla a definovat tak konstatntní podmínky pro funkci neurálních pochodů a pro přenos informace v těle pomocí elektrických nábojů. Vždyť nervový system, jakožto organizačně a strukturálně nejvyšší, musí být chráněn před vnějšími vlivy. Naopak ovšem mohou a.b. plnit funkci receptorů vnějších podnětů na úrovni elektrické povahy a být zprostředkovateli ve směru vnější prostředí – první signální soustava. To znamená na úrovni pudů. Lze pak snadno vysvětlit vliv klimatických změn, a nebo vliv změn polarizačního koeficientu iontů v ovzduší na člověka a vyšší živočichy.