Musí být kůň podkovaný, a nebo nemusí? To je téma hýbající mnoha diskusními fóry a vede k řadě rozmíšek. Šedesát milionů let stačila koním kopyta tak, jak jim narostla a zhruba posledních tisíc let se část koní kovala. Říkám část, protože i tak zůstalo mnoho koní bosých. Kovaní byli hlavně koně tažní, formanští, kteří chodili v těžké zápřeži po nerovných kamenitých štětovaných cestách. Dále to byli koně šlechty a vojska ustájení na hradech, kde kopyta přesychala a pak se na skalnatých cestách nadměrně opotřebovávala. Naopak koně vojsk Hanibala, Alexandra Velikého nebo Římanů sběhali ve své době celý známý svět bosí. V té době totiž podkovy ještě známé nebyly.
No a podívejme se na dnešní diskuse, jak se koňáci dokáží zhádat o to, zda kovat či nikoli? Svůj názor si nechám pro sebe, ale na příkladě ukážu, jak to má pojednané moje kobylka. Je ustájená pastevně, tedy relativně na měkkém povrchu. Do svých šesti let byla kována, a když jsem ji koupil, měla těsná kopyt a stěnu tak tenkou, že nebylo prakticky kam nakovat. Nechal jsem ji proto zutou a převedl ji trvale na boso. Pravidelně ji začal strouhat tenkrát jediný strasserovský kopytář u nás. Zpočátku, asi půl roku, jsem ji musel hodně šetřit. Zuta byla v lednu, dost tenkrát mrzlo a tak chodila stále po tvrdém a nerovném povrchu. Zvládla to ale bez kulhání a díky homeopatikům bez abscesů. Kopyta hezky odrůstala a tak v srpnu již zvládala pod sedlem běžné terény bez omezení. Zhruba po jeden a půl roce jsem jel na první vandr, kde jsme ujeli za pět dní přes osmdesát kilometrů. Kopyta to vydržela a nebylo to na nich vidět. Klisna nekulhala a tak jsem mohl konstatovat, že se adaptovala na bosý režim.
V dalších létech jsem začal s klisnou soutěžit a jezdit pony express. Ten se sice jede jen jednou ročně, ale kůň se na to musí připravit. Letos jsem už začal a chci se s vámi podělit, jak na to reagují kopyta.
Začátkem února u nás ještě nebyl sníh, ale zato mrzlo až praštělo. Vyrazil jsem párkrát na delší vyjížďku a postupně prodlužoval vzdálenost až na konečných 20 km. Povrch byl tvrdý i na loukách, protože bylo umrzlo. Kolem máme jak louky, tak polní cesty i asfaltky. Střídám všechny povrchy. Většinou klušeme a cváláme, jak to jen jde. Pouze po asfaltu jen klušeme.
Na obrázku, na kterém se vracíme z vyjížďky, je vidět, že i na louce se v lednu od kopyt práší, protože povrch je ztvrdlý.
V posledních létech si strouhám sám. Frekvence strouhání je zhruba 14 dní až tři týdny. Někdy ale častěji a to podle toho, jak kopyta odrůstají. Po zmíněné lednové vyjížďce kopyta vypadala následovně:
Přední kopyta po dojetí:
Protože, jak jsem už uvedl bylo třeba pravidelné korektury, Tak jsem koně hned vystrouhal.
Přední kopyta po vystrouhání:
Zadní kopyta po dojetí:
A po korektuře to vypadalo následovně:
Je patrné, že kopyta mají silnou kopytní stěnu a zdravou rohovinu. Předchozí strouhání bylo někdy po silvestru a tak jsou trochu přerostlé rozpěrky, které se už začaly valit na chodidlo. Trimuji podle provozního strasserovského typu úpravy. Zachovávám kopytní mozol. Body nášlapu na patkách stahuji dozadu a ven a dělám laterální obloučky, abych koně postavil na patky a ty se vahou koně při došlápnutí rozšířily. Kopyto zakracuji kolmo k podložce. Koně mi po vystrouhání nekulhají.
Kopyta jsou i přes velké jezdecké zatížení pěkná a tvoří kvalitní rohovinu. Je tady vidět, že i hodně zatížený kůň může jezdit bez podkov. Jeho výhodou jsou přilnavá kopyta mající přirozenou váhu a tím i setrvačnost. Nadměrná váha, kterou by přidaly podkovy, nepřetěžují svalošlachový aparát. Kůň je proto v pohodě. Tak to je moje zkušenost.
Nejnovější komentáře