Tento článek je o tom, jak jsem si nechal radit od lidí, sice zkušených, ale neznalých konkrétního koně a o tom, že obecné mechanizmy nejde vždy použít ke konkrétnímu úkolu. Spoléhat se na jiné může být past, která vás s koněm zavede do slepé uličky. Mně se to stalo a bylo to velmi rychlé. Konkrétně se to stalo během asi hodiny. Náprava trvala dva a půl roku a vedla hodně klikatými uličkami. Začněme ale od začátku.
Kima jsem koupil velmi rychle po tragickém úmrtí Bobeše. Kim je QH a Bobeš byl půlový QHxA1/1. O QH se říká, že to jsou klidní a pracovití koně. Tohle mohu potvrdit. Kimovi byly v době koupě tři roky, měl úžasný rodokmen a byl to už od mala šikovný kůň. Nebyl obsednut a byl skoro naprosto nezkušený. Dokonce špatně zvedal i zadní nohy.
Od narození žil ve stádě s matkou a dalšími klisnami. Já ho koupil už kastrovaného. Dovezl jsem ho do stájí a pustil ke stádu.
Tam ale narazil na mého druhého koně, klisnu Poly, která byla vůdčí klisnou a vládla stádu rychlými zuby a tvrdým kopytem. Neměl to tedy vůbec jednoduché.
Trvalo to několik měsíců, než se mohl postavit s ostatními koňmi k balíku sena bez toho, že by ho ihned odehnali. O to lépe se s ním začalo pracovat, protože se mnou mu žádné nebezpečí nehrozilo a cítil se se mnou v bezpečí. Začali jsem prací v kruhovce, takové ty první povely a úkoly jako drž rytmus, drž rychlost, drž směr, ustup, couvej, podvol se tlaku atd.
Práce s ním šla tak rychle, že už druhý víkend jsem mu dal sedlo a za 14 dní jsem ho obsedl.
Za další měsíc už měl základní přiježděnost. Pracoval ochotně a spolehlivě. Začali jsem jezdit i do terénu a i tam byl bezproblémový a vyrovnaný. Málo jsme ale cválali a jezdili hlavně na provazové ohlávce. I tak byl schopen plnit mé požadavky přesně. Dostali jsem se tak daleko, že po pěti měsících jsme začali jezdit jen s nákrčním kruhem.
Za rok po obsednutí jsem se rozhodl vzít Kima na letní jezdeckou kliniku pořádanou AQHA a CZQHA. Sliboval jsem si od toho zpřesnění práce a to, že se naučíme nové postupy. Na klinice se jezdí se stíhlem, pákou nebo hackamore. Provazovka nebyla akceptována a tak jsem Kimovi musel dát kroužkové udidlo. Při prvním rozdělení koní podle stupně přiježděnosti Kim se stíhlem nenacválal a američtí pedagogové usoudili, že si ze mě dělá legraci a že potřebujeme pracovat na respektu a poslušnosti. Jeden z lektorů si nás vzal do kruhovky na individuální program. Docela jsem mu věřil. U koní byl od malička, byl nejlepším studentem v pátém ročníku americké fakulty se specializací na koně. Těšil jsem se, že se něco naučím, já český kluk od opravdového westerňáka z Ameriky. Já, který jsem byl u koní v té době asi pět let.
Instruktor Jerry po nás chtěl, abychom jezdili po sečně kruhovky a aby Kim, pokud nedostane před stěnou kruhovky pobídku, kam má uhnout, zůstal stát. Znamenalo to, že když se nezastavil a uhnul například na levou ruku, tak jsem ho měl strhnout otěží na stranu pravou. Kůň si nesměl sám určit kam má jít a měl se zastavit a čekat na pobídku. Kim to pochopil už pří třetím opakování a zůstal stát. Tak jsme pokračovali s další praktikou.
Měli jsme jít krokem po obvodu kruhovky a kopírovat ho. Kima jsem měl zastavit a strhnout proti stěně, aby musel couvnout zádí ke středu, otočit se o 180° a vykročit opačným směrem k původnímu pohybu. Kim to rychle pochopil, začal zastavovat s podsazenou zádí a korektně překračoval při obratu vnější nohou. Mohli jsme tedy přejít ke klusu a snažit se o totéž ve vyšším ruchu. No a tady začaly problémy. Kim první část cviku udělal korektně a správně, ale po obratu hned nenaskočil do klusu. Jerry chtěl, aby udělal vlastně roll back směrem ke stěně a rychle vyrazil opačným směrem. Jenže Kim je klidný kůň a podle měřítek Jerryho to prováděl laxně a pomalu. Chtěl na mně, abych Kima razantně otěží strhl proti stěně a vnější nohou ho nakopl, aby vyrazil opačným směrem. Začal jsem mu vysvětlovat, že jezdíme hlavně na ohlávce a že Kim má s udidlem najeto málo hodin a má ještě citlivou hubu. Řekl, že kůň to musí strpět a že si tedy mám vzít ještě ostruhy, abych pohyb koně podpořil. No co dělat? Tady to byla první moje chyba, že jsem Jerrymu vyhověl a nenakopal spíše jeho. Vycházel jsem z toho, že má daleko více znalostí a praxe než já, tak jsem poslechl. Ovšem vnitřně jsem protestoval. Kim nakonec trochu zrychlil práci, ale jevil dost neklid a hodně se zpotil. Jerry nás po hodině propustil k ostatním jezdcům. Tam si nás přebraly dvě studentky. Měli jsme jednoduchý úkol, půl velkého kruhu naklusat a druhou půlku nacválat. Kim naklusal půl kruhu a v druhé půlce nasadil cval, udělal ale jen tři cvalové skoky a přešel zpět do klusu. Při pokusu ho znovu nacválat zastavil a odmítl udělat cokoli. Nechtěl vykročit nejen dopředu dopředu, ale nechtěl udělat cokoli. Prostě se zasekl. Americké „odbornice“ mi poradily, ať si vezmu ostruhy a koně s nimi začnu okopávat natvrdo do slabin, abych ho donutil vykročit. Nechápal jsem to a snažil se jim vysvětlit, že přerušovaný tlak nevede k vyvolání pohybu koně dopředu, protože mu okopáváním dávám zmatené pobídky. Argumentovaly tím, že takhle se to dělá. Udělal jsem svojí druhou chybu a ostruhy si vzal. Byla tam na kukandu bývalá majitelka Kima a bylo mi před ní hanba, že koně kopu. Lektorky chtěly, abych stále zvyšoval sílu okopávání a přestal, až Kim projeví tendenci k vykročení nebo vykročí dopředu. Kim ale ne že se nerozešel, ale začal naznačovat vyhazování. Nezbylo, než s tím přestat. To samozřejmě byla třetí chyba, ale nešlo to jinak a až druhý den jsem pochopil, proč nechtěl nic dělat. Koně jsem odvedl do stájí a dal mu klid. Možná, že dát ho do klidu byla další chyba.
Ráno jsem přišel do boxu a chtěl mu nasadit udidlo a on začal mlátit hlavou. Bránil se, protože měl oteklé oba koutky. Namíchle jsem ho odvedl do haly a chtěl, ať mi teď lektoři poradí, co dál? Odpověď byla překvapivá. „No co, nasedni a jezdi. Kůň to musí vydržet!“ Kim to ale nevydržel a přišla zase série hrbáků, které jsem naštěstí useděl. Jezdit se na něm ale nedalo. Kdyby mě shodil, tak by si rychle zvykl, že neochotu pracovat může řešit tak, že jezdce shodí a byl by tu problém opravdu velkých rozměrů. Tak jsem ho vrátil do boxu a šel se dívat na šťastnější spolužáky. Odpoledne jsem Kima vzal na provazovce mimo areál na louky a tam se klidně rozešel, naklusal i nacválal. Jakmile jsem se ale obrátil k bráně areálu, tak se v uctivé vzdálenosti zastavil a odmítl jít dál.
Druhý den jsem nejezdil a požádal o pomoc vedoucího instruktora a požadoval jsem, že chci mít koně ve stavu, ve kterém jsem ho na kliniku přivezl. Večer si v kruhovce na Kima sedl, a dosáhl toho, že Kim byl ochoten jít a naklusat, ale cválat nadále odmítal a bránil se opět vyhazováním. Tím to skončilo a ráno jsme jeli domů.
Doufal jsem, že doma, v prostředí které zná, se to spraví. Jenže to byl omyl. Kim vždy po určité době pod sedlem odmítl jít dopředu a na pobídku holení nebo tušírkou reagoval zařičením a vyhozením. Čas jeho ochoty pracovat se stále zkracoval. Po dvou měsících to bylo tak pět minut, co strpěl jezdce na zádech. Nevěděl jsem si rady a zvažoval koně prodat. Oslovil jsem ještě některé naše vyhlášené horsemany a horsegirl. Nikdo mi ale nebyl schopen něco efektivního poradit. Jedinou radu, kterou pro mě měli bylo, ať k nim dám koně za tučný peníz do výcviku. Jeden z trenérů, který přiježďuje mnoho let v Německu westernové koně, si na Kima dokonce sám sedl, ale vydržel na hřbetě tak 10 vteřin. Nedržel se mé rady, že nemá použít ostruhy a nesmí koně tahat za hubu a nasedl, zatáhl za páku a dal Kimovi ostruhy. Kim šel do svíčky a známý trenér do písku jízdárny.
Věděl jsem, že tudy cesta nepovede. Dát koně někomu do rukou není řešení. Získal bych tím jen nespolehlivé zvíře, se kterým bych si nevěděl rady. Musel bych ho opravdu pak prodat a nechat Černého Petra na novém majiteli.
Začal jsem tedy koně od začátku sám znovu přiježďovat. Rozcházel jsem ho hlasovou pobídkou a po opatrném přiložení holeně jsem koně ze sedla mírně klepal stočeným lasem na záď. Kim se začal ošívat, tuhle pobídku neznal a začal hledat řešení, jak se toho zbavit. V okamžiku, kdy udělal krok dopředu, jsem uvolnil holeň, přestal mu naklepávat zadek lasem a pochválil jsem ho. Za dvě až tři lekce bylo po problému s rozcházením. Začal jsem mu připravovat zajímavé lekce s mnoha překážkami a záludnostmi, které má rád a baví ho to. Přes tuto práci jsme postoupili tak daleko, že byl schopen pracovat bez odporu hodinu i více. Cválat na něm jsem se ale sám bál.
Loni se ale přece jen zasvitlo na lepší časy. Vzal jsem Kima na kliniku s Jeffem Sandersem. Vjeli jsme do jízdárny a Jeff, ač o Kimovi nevěděl vůbec nic, asi po pěti minutách se vedle mě zařadil a povídá, „ten kůň má problém s hubou“. Dej mu provazovku, jestli na ní umí! V poledne přišla Jeffova manželka Katrina. Dala koni bosal a vyzvala mě do sedla. Asi hodinu mě učila záludnosti vedení koně na bosalu. Za dva měsíce jsem jel s Kimem znovu na Jeffa, tentokrát na RBJ do Bystré. Jeff na Kima posadil majitele ranče a požádal ho, aby Kima nacválal a držel se. Chtěl nechat Kima jednou vyhodit a strhnout mu hlavu a vzít mu rovnováhu a tím i myšlenku na vyhazování. Koně musíte nechat udělat chybu a tu následně napravovat. Ondra to udělal správně, Kim vyhodil, ale Ondra se neměl na svém sedle čeho chytit a než Jeff koně strhl, tak Ondru Kim shodil. Druhý pokus se ale už zdařil a Ondra na Kimovi krásně vycválal a ječel „jé to je krásný cval“. Druhý den to vyzkoušel ještě jeden místní kovboj, který se prý specializuje na vyhazovací koně, ale to už Kim byl v pohodě a ani to na něj nezkusil. Jeff mi pak poradil, že mám s Kimem dělat různé úlohy hlavně ze země a vždy dbát, aby je udělal přesně podle mě. Neměl jsem mu dovolit žádnou jeho aktivitu. Další stěžejní prací byla práce na kruhu, kdy jsme střídali krok, klus, cval a nesměl jsem dovolit samovolnou změnu rytmu.
Když přešel do cvalu, tak ale vždy stále začínal hrbákem. Cval jsem proto zařadil do výukové lekce až po jeho unavení jinou předchozí činností. Když vyhodil, následovalo tvrdé otočení proti ohradě a ihned opět cval z otočky. Postupně pochopil, že se sedlem na hřbetě se nevyhazuje a pokud to udělá, že bude muset stále měnit směr pohybu. Touto metodou jsme došli tak daleko, že Kim krásně nacválává i z kroku, bez předchozího vyhození. Tak jsem nasedl a osmělil se to zkusit ze sedla. Hlavu jsem mu přidržel otěží nahoře a koně z klusu pobídl do cvalu, a to spíše sedem než holení. Krásně naskočil na správnou nohu. Nechal jsem ho udělat pár cvalů, vzal zpět do klusu a po chvíli jsme zase nacválali. Párkrát jsem změnil směr a vždy kůň naskočil na správnou nohu.
Trvalo to celkem skoro tři roky, než se koně podařilo spravit. Já chyboval v tom, že jsem koně dal do ruky někomu, kdo má stále stejné měřítko na všechny koně a spolehl jsem se, že to bude dobrý odborník a poslechl jeho rady. Každý kůň je ale jiný, má jinou stavbu těla, jiné pohybové předpoklady, jinou náturu a tomu všemu je třeba se přizpůsobit. S Kimem bude ještě hodně práce na upevnění návyků, ale základní problém je vyřešen. Chtěl bych proto vzkázat všem co mají koně: Učte se, pozorujte, čtěte a zkoušejte. Určitě se to vyplatí. My s Kimem už cvičíme práci se zalasovaným teletem. Obr.28. Nebojí se a jde mu to. Dnes je schopen jezdit jen na holeň a na váhu.
Nejnovější komentáře